"Nelamte si hlavu maličkostmi a nezapomeňte, že všechno je maličkost." Jonathan Eleazar

Slovo do pranice

20. května 2008 v 0:24 | Albert |  (Politické) problémy u nás i ve světě
Milí čtenáři,
rozhodla jsem se, že sem ještě "nacpu" :-) mou reflexi z exkurze, kterou jsem psala včera. Dnes jsem si jí totiž znovu přečetla a nyní jsem se již definitivně rozhodla, že tento článek jednak zveřejním a jednak při té příležitosti nazvu úslovím "Slovo do pranice", protože se týká velmi choulostivého tématu a to problematikou majorita versus romská minorita...
Abych alespoň v krátkosti uvedla následující článek. Celý text popisuje nejen exkurzi do pardubického romského centra DARJAV, ale i mé poznatky, které jsem načerpala jednak z literatury, kterou jsem o této problematice přečetla a jednak z exkurze samotné. Místy se v článku nachází i popis věci, tak jak ji cítím já a co se podle mě s tím dá dělat. Ovšem tyto rady, co a jak řešit a proč, jsem se rovněž snažila opřít o odbornější texty. Doufám tedy, že se mi alespoň zčásti podařila tzv. "sociologie bez hodnocení".

Exkurze do romského centra DARJAV v Pardubicích
Občanské sdružení - Romské centrum DARJAV vzniklo v květnu 2002, sídlí v Husově ulici č. 1119 v Pardubicích. Úkolem DARJAVu jsou: za "a) terénní a komunitní práce v sociálně vyloučené lokalitě v Pardubicích, b) práce s dětmi a mládeží pomocí volnočasových aktivit a vzdělávacích programů" (neziskovky, online). Kromě podpory města Pardubice má Darjav podporu ještě z Britské strany. DARJAV se soustředí hlavně na mladé Romy, kteří studují (buď učiliště nebo i střední školu). Vlivem britské formy pomoci, která se pro část Romů zdála diskriminační, došlo v roce 2004 k názorovým problémům mezi jednotlivými skupinami Romů v otázce, zda vůbec DARJAV plní to, k čemu se zavázal. Podle primátora města byla na vině těchto neshod i špatná komunikace mezi jednotlivými stranami. Ve výsledku se radnice postavila za DARJAV s tím, že pro město je činnost tohoto sdružení rozhodně přínosná.
Exkurze se uskutečnila 14. 5. 2008, byla naplánována na 10. hodinu dopolední a účastnili se jí převážně studenti prezenční formy studia oboru sociologie na Univerzitě Pardubice (přizváni byli i někteří studenti humanitních studií). Sraz před vchodem do areálu byl stanoven na 9:55 před průjezdem do činžovních domů. Ještě před samotnou exkurzí jsme dostali za úkol připravit si otázky a přečíst si publikaci Menšiny a migranti v ČR od Tatjany Šiškové (str. 117 - 178). Celková účast na exkurzi byla asi 15 lidí.
Když jsme procházeli dvorem, bylo to, jako kdybychom najednou vstoupili do jiného světa ve smyslu, že na nás náhle dýchla jiná kultura, jiná atmosféra (na dvoře někteří Romové zpívali a tančili už v 10 ráno). Třeba já osobně jsem se v jednu chvíli cítila tak nějak ztraceně, malinko mě přepadl pocit nejistoty a obav. Chvíli jsme počkali před vchodem do domu, čekali jsme, až pro nás někdo přijde a pozve nás dál. Následně byla naše skupinka lidí ukotvena v místnosti v prvním patře, kde jsme byli přizváni k posedu. Když jsme si všichni našli místo k posedu (místnost to nebyla velká), ředitelka DARJAVu nám (spolu s jejíma dvěma pracovníky) začala vyprávět v čem všem činnost DARJAVu spočívá. Ze začátku jsem se i zde cítila nejistě, později tento pocit ale pominul.
V Romském centru probíhal projekt Počítač - přítel člověka, přičemž hlavním úkolem bylo naučit zájemce základní práce na počítači, jako je práce s textem, vytváření tabulek, vyhledávání na internetu. Ti, co kurzem úspěšně prošli, obdrželi certifikát a celkově tento kurz považují za smysluplný. Dalším projektem byl v roce 2007 projekt s názvem Společnou cestou. Jeho úkolem je zvelebení místa na Husově ulici, kde Romové žijí, přičemž, co si Romové společně naplánují, to si také vlastními silami zrealizují či postaví. Poslední zajímavou činností, kterou zde zmíním, je každoroční účast "darjavského" týmu na debatní soutěži. Plamennými řečmi jsme my - účastníci exkurze byli obeznámeni, že družstvo z Darjavu letošní ročník vyhrál; byli jsme rovněž pobídnuti, abychom si šli prohlédnout fotografie.
Jelikož je problematika Romové (minorita) versus většinová populace (majorita) dost osobní a choulostivou záležitostí každého z nás, připojím zde nyní i více osobních poznatků a popisů.
Zajímavou otázkou, kterou jsem si položila, je, proč jsem se vlastně ze začátku exkurze cítila tak nejistě? Odpověď mi v podstatě vyvstanula za nedlouhou dobu. Dospěla jsem k závěru, že tyto "xenofóbní" pocity (myšleno pocity strachu a nejistoty) souvisí s lidskou přirozeností - strachu z neznámého a cizího (a že Češi se podle mě hodně bojí neznámého a cizího). Dle příruček bych to dokázala vysvětlit výborně i dřív, ovšem teď jsem si to i na vlastní kůži vyzkoušela. Teda popravdě ne, že bych tyto pocity neznala už z dřívějška (bydlím totiž bezprostředně vedle romské minority celý život), ale nyní po povídání s jejich představiteli, kteří se snaží Romům vytvořit lepší životní podmínky, jsem trošku víc pochopila a snad si i poprvé uvědomila, jak kulturu ani životní styl této minority vlastně vůbec neznám, jak tedy i já (stejně jako ostatní členové majority) těmto lidem nerozumím, i když s "nimi" de facto žiji celý život ve stejné lokalitě. Z tohoto důvodu jsem si byla nucena znovu odpovědět na otázku výše zmíněnou. V podstatě jsem se snad poprvé nad pocity strachu z neznámého, hlavně celkově z romské menšiny, zamyslela a to úplně z jiného úhlu, než tomu bylo dodnes. Kromě krátké přednášky od reprezentantů DARJAVu mi k tomuto jinému, zcela novému náhledu na tuto minoritu, pomohla i ona zmiňovaná publikace od Tatjany Šiškové, kde jsem se dozvěděla alespoň ve zkratce o romské kultuře.
Romská rodina je výrazně patriarchální (hlavní slovo má v rodině muž, který může svou ženu občas i uhodit; když už ale fyzické násilí překračuje určité meze, může si žena na veřejné schůzi na muže stěžovat a mužovo chování se tak následně zmírňuje, protože, když se to veřejně oznámí, muž si netroufne se proti veřejnému rozhodnutí protivit - funguje zde tedy výborná kolektivní identita a kontrola a to nejen v této oblasti, nýbrž i v jiných oblastech života), více, než své děti, drží Romové v úctě starší Romy (hlavně vlastní matku a otce). Když je nějaký člen v nemocnici či dokonce umírá, tak nikdy neumírá sám, navíc nemocný v nemocnici má jisté, že minimálně každý den, pokud to je možné, se za ním jeho rodina (podotýkám, že celá) přijde podívat. No, nemusíme to brát všechno do důsledku, ale něco zrovna z tohohle chování, bychom si mohli vzít za vzor (hlavně třeba to, aby lidé neumírali osamocení).
Romové jsou velmi emotivní a citliví lidé. Což znamená, že dokáží velmi citlivě vycítit už jenom z pohledu, co si o nich majoritní společnost myslí a jak je přijímá. (Jak mi bylo pracovníky DARJAVu sděleno, romské křičení na úřadech při vyřizování záležitostí znamená vlastně strach z pohledů a odmítavého chování, takže už předem se Romové vlastně takto dopředu pro jistotu brání.) U majority jsou ale jakékoliv emotivní projevy citů potlačovány a to velice často z důvodu, aby to náhodou někdo nepoužil proti dotyčnému. Omezujeme tak vlastně svým způsobem svou lidskou přirozenost víc, než je nutné a ztrácíme tak schopnost vcítění, čili empatie. Romové jsou lidé muzikální a zruční (ve středověku se živili kovotepectvím, muzikantstvím… ze začátku dokonce byli šlechtou zváni, aby jim Romové dělali zábavu). Jejich vyšší kriminalita (oproti kriminalitě v majoritní společnosti v přepočtu) se nevymyká kriminalitě jiných minorit v jiných státech. Pracovníci romského centra sami říkali, že oni nás (naši kulturu) znají, ale my je (jejich kulturu) vůbec, jinak bychom prý chápali, jak například matka může krátce po porodu odejít z nemocnice a opustit tak své vlastní dítě (pro romskou kulturu je typické, že matka je po porodu s manželem a že se rodí doma, tudíž v naší kultuře typická nemocnice romské matce není vlastní, není s porodem v nemocnici ztotožněná).
U Romů proběhla, jak jsem pochopila, opravdu velká míra asimilace s majoritní společností… Rozhodně Romové přestali kočovat a hodně jich už nezná ani vlastní jazyk. Dnešní snahy jakýchkoliv romských asociací, jak jsem pochopila já, je život majority a minority ne vedle sebe, ale spolu. To znamená, aby majorita prostě přijala Romy jako rovnocenné (k tomu je ale nejdříve zapotřebí Romy poznat a odbourat tak strach z nich), aby majorita všechny Romy předem neházela do jednoho pytle (platí, že každý člověk je jiný i u romské populace), protože potom situace nemá řešení - tzv. akce vyvolává reakci. Pokud například Romy nezaměstnáme, v podstatě je přesvědčíme, že nemá cenu se nějak snažit, uděláme z nich přesně to, co si o nich (o všech) už předem myslíme. Takže se stane, že Romové si myslí, že mají u majority už tzv. předplaceno, takže proč se snažit o nějaký obrat, když v žádný obrat k lepšímu dávno nevěří.
Na druhou stranu je ale důležité, aby Romové začali respektovat majoritní společnost, to znamená, aby dodržovali určitý trend ve společnosti, aby pochopili, že vzdělání a zaměstnání je v současnosti nezbytná podmínka zapojení do klidnějšího soužití s majoritní společností.
V současné době zároveň převažuje u romských asociací snaha zachovat romskou kulturu, to znamená ne se zcela úplně asimilovat s majoritou, ale uvědomovat si (a nestydět se za to), že "oni" jsou Romové a že můžou bez bázně a hany užívat plody jejich vlastní kultury.
U majoritní společnosti je důležité pochopit, že Romové jsou prostě takoví, jací jsou a ne se ptát, proč takoví zrovna jsou. Já myslím, že před námi (před majoritou i minoritou) stojí obrovský problém a jestli s ním nezačneme něco dělat, bude naše soužití ještě horší a ještě více budeme žít místo spolu, tak vedle sebe s obrovskými nejen sociálními problémy. Nejdříve je ale potřeba začít u sebe, u každého z nás, a to se za prvé zas až tak snadno nedělá a za druhé moc se do toho nechce.
Exkurze byla opravdu přínosná, hlavně mi dokázala otevřít zcela jiný obzor na nazírání problematiky romská minorita versus majorita.
Zdroje:
Darjav. Neziskovky. Online. Dostupné z www: http://neziskovky.cz/katalog/kategorie/1424.html
Šišková, T. (2001). Menšiny a migranti v České republice. (my a oni v multikulturní společnosti 21. století. Praha: Portál (117 - 178)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama