"Nelamte si hlavu maličkostmi a nezapomeňte, že všechno je maličkost." Jonathan Eleazar

Pro dámy...

19. ledna 2008 v 20:25 | Albert |  Můj život v Ljubljani
Tento článek je určen asi spíše, dívkám, slečnám, ženám... Nevím totiž, jak hodně pány zajímá nakupování jako takové, atd.


Ve středu 9. 1. jsme se s Martinou rozhodly, že se půjdeme mrknout na nějaké to oblečení (musely jsme totiž taky aspoň na chvíli uniknout z týdne plného prezentací). Probíhaly totiž povánoční výprodeje (ještě probíhají; koukala jsem, že až do 21. 1.), které činily tak 50%, na některých místech dokonce až 70% slevu. No nakonec jsme nakupovaly asi 4 hodiny (hlavně, že jsme se tak o 2 dny smály Martininé spolubydlící, která na nákupech strávila taky slušnou dobu - ještě víc než my a utratila všechny prachy, dokonce prý musela volat mamce, ať jí pošle na účet nějaké peníze). Ovšem pozor. Dohromady jsme byly jen ve 2 obchodech. V Maně a v Orsayi. Byla to fakt síla. V Maně jsem utratila 14 euro, ovšem v Orsayi to už ale bylo 75, 50 euro. Dohromady jsem tedy utatila přibližně 90 euro za 1 den nákupů za oblečení.

Ale zajímavější je, co jsem si za ty peníze všechno koupila (mám to tu teď pěkně rozložené na posteli a kochám se tím). Takže: dvoje plesové šaty (jedny světle červenočerné na ramínka s kytičkovým vzorem a s černou spodničkou za 18 euro!; druhé celé černé s měkkým korzetkem bez ramínek, rovněž se spodničkou - celé šaty jsou dělané do tzv. stylu bonbónek (tak jsme to teda pojmenovaly s Marťou) s černou mašlí na levém boku a s výrazněji nabíranou sukní za 30 euro). Oboje šaty vypadají, že jsou vyrobené z kvalitních materiálů, tak uvidíme a ještě vypadají, že je dělali přímo pro mě - padnou mi úplně přesně. Jsem hodně ráda, protože aspoň můžu konečně vyměnit šatník. Dám pryč ty šaty, které mám z dob, kdy mi bylo ještě 16, 17 a chodila jsem na taneční. Tyhle šaty mi už opravdu totiž nejsou. Dále jsem mám modrou saténovou sukni - taky do společnosti za 10 euro, modré (5 euro) a černé společenské tílko (to už bylo dražší, ale hodí se mi holt k té modré sukni , no - 13 euro) se třpytkama v příslušné barvě. Tak to byl jen nákup v Orsayi. Všechno je to velmi decentní společenské oblečení. Už se těším, až budu mít příležitost ho vyzkoušet.

Já jsem vůbec nechápala to, že vlastně skoro všechno, co jsem na sebe ten den v Orsayi navlíkla, mi padlo. Měla jsem nějaký štěstí. Chtěla jsem teda ještě kalhoty, ale už jsem nenašla hezké nebo nebyla má velikost. Ten den jsem si připadala jak v Pretty woman, jak je tam ta scéna, jak jí nosejí šaty a ona jen zkouší a zkouší a vybírá si, co chce. No, prostě jsme s Marťou obsadily kabinku, kde jsme si střídavě každá buď navzájem nebo každá zvlášť nosily oblečení - z kabinky se stala jedna velká hadrárna. V životě jsem nezažila, aby mě pořád to svlíkání a oblíkání tak bavilo (většinou mě totiž lítání po obchodech s oblečením fakt nebaví - to už musí být, abych na to měla náladu).
Taky jsem si tam zkoušela zimní kabát za 25 euro. Hodně jsem nad ním přemýšlela, až jsem ho nakonec vrátila zpátky (100 euro nechat v Orsayi se mi fakt už zdálo trošku moc. Pak jsme ale zamířily ještě do jednoho obchodu - něco jako drogerie, ohnula jsem se a u svého starého kabátu se mi urval zip - to bylo už asi zamení. Svůj černý kabát jsem měla hodně ráda, už jsem dlouho uvažovala (od loňského roku), že ho vyhodím, protože už byl fakt jetý. A až tohle mě přesvědčilo. Ten den jsme se do Orsaye už nevracely, protože už bylo celkem pozdě, ale hned druhý den po škole jsem tam pádila, jak nejdřív jsem mohla. Měla jsem velký strach, aby tam byla ještě moje velikost (den předtím tam byly totiž už jen 2 kusy). Ale měla jsem štěstí, kabát tam byl. (Je hnědý, na velmi podobný styl, jako byl můj původní, a zhruba o polovinu levnější, než můj původní.) A tak mě o pár dní později čekala neradostná událost - totiž vyhodit můj starý černý kabát. No nakonec to za mě udělala Martina - položila ho přes židli u popelnic. Kdyby tam byl ale nějaký žebrák, kabát bych mu určitě nabídla. A tak skončila historie mého černého kabátu, který u mě přebýval 6 let a který toho tolik se mnou zažil :-). Tak teď budu čekat na nové zážitky s novým kabátem.
Ještě předtím, než jsme vlezly do osudného Orsaye, jsme se byly podívat v Maně, kde jsme si s Marťou koupily trička za 4 eura.

Na kolej jsme se vrátily ten první den v Orsayi 9. 1. kolem 19. hodiny.
Na závěr ještě zmíním to, jak jsem si byla kupovat odličovač, protože mi ten, co jsem tu měla, došel. (to už bylo ale někdy dřív, tuším v listopadu se tahle historka odehrála). Nějak jsem ani nepřemýšlela nad tím, že by to mohl být nějaký větší problém. Ovšem byl, jak se záhy ukázalo. Vyrazila jsem do nějaké drogérky do centra. Drogerie opravdu ohromná a odličovač nikde. Ptám se pokladní a ona vytáhla nějaký za 20 euro. No, trošku jsem polkla, když mi řekla tu sumu. Ptám se jí, jestli nemá levníší - prý nemá. Tak jsem odešla celá hotová z odličovače za 20 euro. Nikde jinde jsem ten den odličovač nesehnala, ani jiný den, až jsem to vzdala. Jednou jsem šla ale nakupovat do nějakého supermarketu - asi Tuš to byl a tam se mi náhodně podařilo sehnat odličovač za asi 3, 4 eura. Dušička byla konečně spokojená :-).
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama