"Nelamte si hlavu maličkostmi a nezapomeňte, že všechno je maličkost." Jonathan Eleazar

Poslední dny v Ljubljani 2.

28. ledna 2008 v 0:50 | Albert |  Můj život v Ljubljani
Abyste neřekli, tak teda s pokračováním nebudu otálet :-).


...Když jsem pak následně dorazila na kolej, spolubydlící Tina s Ninou už vstávaly na svou zkoušku z ekonomické němčiny. Raději jsem se mihla mezi dveřmi a hned zapadla do postele. Můj spánek ale trval do 12:00, protože dorazila Valentina - má roommate. Takže spát už nešlo, musela jsem holt vstávat. Po velmi, velmi tvrdém a bolestivém vstávání jsem napsala Lence, zda nepůjdem na oběd. Sešli jsme se u ní v jídelně ještě společně s Tomášem. Oni 2 odešli dřív, já se najedla a dorazila k Lence na kolej, kde ty dva promazávali fotky ze Sarajeva... Teda jako fakt... Závidím jim, že tam mohli jet, ale pššt ;-).

Původně na úterním plánu bylo, že půjdeme s Lenkou nafotit Metelkovo město a že zajdeme do Slovenski etnografski muzej, které se nachází poblíž Metelkovy. Nakonec z toho ale sešlo, protože bych to prostě po tom nonstopu nezvládla. Ani nevím jak, ale u Lenky na koleji jsem strávila celé odpoledne až byl náhle večer. A my jsme jely ke mně na kolej, kde jsem Lence musela udělat módní přehlídku svých nových orsayáckých šatů, protože prý četla článek tady na blogu. Večer jsem pak balila, protože odubytování z koleje se kvapem blížilo. Tak takhle vypadalo mé poslední úterý v Ljubljani.

Středa pro mě začala v 7:30, kdy jsem vstala, vytřela a dobalila. Kupodivu jsem vše zvládla o půl hodiny dřív (chyšnik měl přijít kolem 10. a přišel už v 9:30). Pak jsem si nechala potvrdit od chyšnika nezbytné papíry, že je vše v pořádku a hurá do Rožne Doliny, kde sídlí Študentski domovi a kde jsem musela odevzdat ony papíry, aby mi byl vrácen deposit 150 euro, který jsem platila jako zálohu při zařizování pobytu. (Nejprve jsem se ale šla rozloučit s Valentinou. Ta na balkonku kouřila a měla normálně slzy v očích, což mě vyvedlo hodně z míry. Za celou dobu jsem jí totiž poznala asi tak, jako kohokoliv jiného, kdo žil na stejném patře. Takže vůbec. Prostě jsme žily ve stejném pokoji vedle sebe, ne spolu. Já vlastně ani nevím, jak se jmenuje dál. A ona na mě, že je ráda, že mě poznala atd.) Poté jsme šly s Lenkou do Kemijskiho inštitutu na oběd. Má druhá nejoblíbenější jídelna. Je to taková rodinná jídelna, bon sem stojí 1, 07 euro a když si včas nepřijdete, už nic nemají, prostě je vše snědené. Takže jsem se šla takto rozloučit i s touto jídelnou. Pak jsem se vrátila do jídelny v Rožné Dolině, kde i bydlí Lenka a kde jsme se tenkrát fotily. Tam jsem si nakoupila pizzu na zítřejší cestu vlakem dom. Následovala ještě chvilka u Lenky na koleji a pak jsme pádily do města na poslední nákupy. A to jsme ještě chtěly stihnout nafotit tu Metelkovu a konečně to etnografické muzeum. Teď když tak nad tím přemýšlím, tak jsme se asi zbláznily... No nic. Daly jsme si energeťák (to jsem teda neměla dělat), ve městě jsme strašně dlouho vybíraly poslední suvenýry - teda spíš jenom chlast :-) a to až tak dlouho, že se mi na Metelku začalo už stmívat a já hlavně vlivem energeťáku (určitě v tom musel být kofein, já to poznám a nemusím se dívat ani na složení :-)) začala být pěkně vytočená. Chudák Lenka :-). Viděla jsem strašnou pohromu v tom, že tu Metelku nestihnu nafotit... fakt mi to teď přijde vtipné :-). Pak jsme šly do toho muzea, kde už zbývala hodina do zavíračky, takže nás už nepustili na prohlídku. Nevadilo to. Energeťák už přestal působit, takže jsme se v pohodě rozseděli na gaučích v muzeu, nic neřešily a zase jen povídaly a povídaly.

Kolem 18. večer jsme si museli jít koupit tzv. žetony na městskou hromadnou dopravu (podrobněji o tom kdyžtak později). Došly jsme na nádraží, kde jsem si všimla takové nenápadné sms od Valentiny. Stálo tam, že jsem se měla dostavit na pokoj do 17:00, že Tina z vedlejšího pokoje mi předá Valentininy klíče od našeho pokoje. Vyznělo z toho, že potom tam ta Tina možná už nebude a odjede dom. Docela jsem začala být nervní. Psala jsem Valentině, protože jsem už neměla kredit na zavolání. Valentina neodpovídala. Lenka si ale pak na nádraží koupila kredit, takže jsem jí mohla zavolat. Dlouho to nebrala, až mi to v poslední chvíli zvedla. Všechno bylo v pořádku, Tina šla jen do kina. Hodně jsem si oddechla. Už jsem se bála, že se nebudu mít kde spát, když jsem ráno musela odevzdat své klíče chyšnikovi a Valentyniné vypadaly, že jsou v nedohlednu a pokoj samozřejmě zamčený.

No nakonec jsem v poklidu napsala Tině a domluvily jsme se, že mi nechá klíče v kuchyňce a ať samozřejmě co nejdříve dorazím, ať nám tam nikdo nevnikne. S Lenkou jsme si koupily pizzu a pelášily na večer ještě ke mně. U mě jsme se navečeřely a otevřely si lahvinku vína a pily tak dlouho, dokud jsme tu lahvinku nevyzuňkly. Celkem slušně jsem byla tzv. "v rožcách", když přišla Tina (nevím, jestli jen z kina :-)), s kterou jsme se tu noc daly do hovoru, jako za celou dobu ne. Nechápala jsem. Jojo, poslední noc v Ljubljani dělala divy.

Ve čtvrtek ráno mi přišel Tony pomoct s kufrem a krosnou na nádraží, cestou jsem mu pořád něco vyprávěla. Chudák. Po tom večeru předtím to často nemělo ani hlavu ani patu.

V podstatě od pondělka večer, co jsem se začala loučit, jsem měla tak zvláštní pocity a tak nehorázný emocionální bordel v sobě, že bych to nikomu nepřála. Nechtělo se mi odjet a přece chtělo. A jak Tony říkal, že až se vlak rozjede, že to bude v pohodě, nebylo. Zvláštní to bylo, opravdu. To je tak jediné, co o tom můžu říct. Ve vlaku jsem buď spala nebo si povídala s rakouským studentem medicíny. Povídali jsme asi tak 3 hodiny a já jsem převážně dělala reklamu českým filmům.

V Praze pak na mě čekala má kamarádka Katka, aby mi pomohla s kufrem. Vždycky předtím, když jsem jela takovouhle štreku (ať už tam nebo zpět), jsem nebyla tak vyčerpaná jako ve čtvrtek. Ve vlaku z Prahy dom jsem to pak úplně normálně natvrdo zalomila... No ještě, že jsem měla zřízený i odvoz až k domu, fakt bych to ten den nedala. Domů jsem dorazila po 1 hodině v pátek 25.1. 2008.

Nemám ráda, když si všechno tak nějak pro sebe neuzavřu a s Ljubljanou jsem opravdu všechno uzavřela, se vším a s každým, s kým jsem chtěla, jsem se rozloučila a to mě nesmírně moc hřeje v srdci, odjela jsem s klidným svědomím. Já doufám, že do Ljubljany se určitě ještě tento rok podívám a podniknu nějaký výlet jako "za starých časů". Ale život jde dál a já bych měla přemýšlet nad dalšími rubrikami... Co třeba Děčín a Pardubice?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lenka Lenka | 2. února 2008 v 1:33 | Reagovat

Ahojda Dášo, po napsání posledního příspěvku o cestě z Ljubljany do Čech jsem si otevřela tvůj článek a poctivě, od začátku, do konce si ho přečetla. Nic jsem nečetla s tak zvláštním, smutným pocitem, snad i se slzami na krajíčku. Jsem trochu sklíčená a cítím, jak ti muselo být, když jsi to psala. To, co jsme tam zažívaly, z nás nikdo nevymaže. Pa a dobrou noc! Lenka

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama