"Nelamte si hlavu maličkostmi a nezapomeňte, že všechno je maličkost." Jonathan Eleazar

Středeční lekce tančení

13. prosince 2007 v 0:42 | Albert |  Můj život v Ljubljani
I když to většinou nedělám, že bych sem psala článek bezprostředně po zážitku, tentokráte udělám výjimku. Právě jsem dorazila z tanečních. Byla to pravděpodobně poslední lekce, kterou jsem tu ve Slovinsku zažila. (I když kdo ví - přesně se uvidí až v lednu). Taneční se tu konaly od začátku listopadu. S holkama (Laďkou a Lenkou) jsme se o tom dozvěděly z mailu (týkal se nabídky sportů pro studenty fakulty sociálních studií - FDV), který přišel mně a Martině.


Naše první lekce byla opravdu velmi zajímavá. Nevěděly jsme, do čeho přesně to lezeme. Věděly jsme jen to, že by to mělo být tančení společenských tanců (jive, valčík, foxtrot atd.). Ohákly jsme se všechny do společenského a vyrazily. Dorazily jsme pozdě a bez partnerů. A jak jsme si vzápětí všimly, byly jsme ve společenském jediné. Takže žádné bílé rukavičky a smokingy u pánů a žádné róby a podpadky u dam. Martina s Laďkou si tam hned našly taneční partnery, s kterými holky tančily až do konce tanečních, kdežto my s Lenkou jsme zůstaly samy. Nezbylo nám tedy nic jiného, než buď sedět obě na zadku, anebo začít tančit spolu (nebyla tam totiž hospoda jako to bývá všude u nás; je to normální sportovní areál, kde jsou tělocvičny). Zvolily jsme variantu za b). Ale bylo to celkem šílené. Nešlo to, protože jsme obě dvě holky, takže známe jen své taneční kroky - tančit jako chlap bylo celkem v nadlidských silách pro obě dvě. Pro příště jsme si daly za cíl, že prostě musíme sehnat nějaké partnery.

Tanečním mistrem byl jakýsi šedivě kudrnatý pětatřicátník až čtyřicátník s "ohněm" v těle. Hned totiž, co jsme tam vlezly, jsme se všechny pokoušely zapojit do jakéhosi mega rychlého sledu nejrůznějších tanců. Samozřejmě to ale dost dobře nešlo (žádná z nás totiž nebyla na první hodině, která se konala o týden dříve, protože jsme všechny v tu dobu byly v ČR).

Druhá hodina byla asi má nejlepší. Tanečník od Laďky slíbil, že pro mě a Lenku najde tanečníky a slib dodržel. Lenka (až do poslední lekce) tančila s bratrem od Laďčinýho tanečníka a mně se ujal jakýsi blonďák. A fakt nám to spolu šlo. Úplně jsem koukala. I s hudbou jsme začínali stejně, navíc byl fakt šikovný - ke konci lekce jsme už byli úplně sehraní.

Jenže třetí lekce byla pro mě kámen úrazu, protože tamten blonďák nedorazil, místo něho ale přišel jiný blonďák. Tomu už to tak nešlo, takže jsme spolu tančili převážně základní kroky. Na konci nám to ale spolu už také celkem šlo - zkoušeli jsme i složitější figury. Měla jsem dobrý pocit.

Ovšem poté jsem se ho ptala, zda přijde znovu a on na to, že asi ne. To mi ale bylo hodně líto. Ale já jsem už nechtěla začínat s někým novým a začínat jakoby "znovu", zvykat si znovu na partnerův styl tance a jeho pohyby. Strašně jsem si přála mít stálého partnera jako měly ostatní holky - každý přece tančíme jinak a když není stálý partner, moc to opravdu nejde.

A dnes právě proběhla poslední lekce. Už tam pro mě nebyl ani ten cizí nový partner, už tam prostě jen Dáša seděla na lavičce a koukala, jak ostatní tančí. Opravdu... Pro ženu je toto hrozný pocit, hlavně když ještě ke všemu tak vemi ráda tančí. Napadají jí nejrůznější nesmyslné představy, hlavně jí to je velmi líto, že nemůže "taky". Připadá si často opravdu méněcenně, ošklivě a já nevím, jak ještě všelijak celkově nesmyslně, ale v tu chvíli to cítí jako velmi reálnou skutečnost. Její obličej se jí zdá hnusný, postava celkově hrůza, cítí se tam velice přebytečně. Byť jsem prošla v Čechách zakladními i pokročilými tanečními - toto jsem nikdy nezažila, protože na mě vždycky někdo "zbyl", i když jsem měla fixní rovnátka jak na horních, tak dolních zubech. Ale teď už rozumím pihovaté vysoké, trošku shrbené zrzce, která jednou (v Čechách na základních tanečních) prchla ze sálu se slzami v očích. Seděla tam totiž celou dobu sama na židličce.

Holky - Martina s Laďkou se mi snažily občas půjčit "své" partnery, jenže to taky nebylo nic moc. S Laďčiným partnerem se mi tančilo celkem hezky, ale až ke konci 3. tance, kdy jsme si na sebe "trošičku" zvykli. Jenže zároveň po třech tancích mi to už bylo blbé, a tak jsem tanečnímu partnerovi řekla, ať se vrátí pro Laďku. Pak jsem tančila ještě chvíli s partnerem od Martiny. Ten mi ale zase pořád povídal, že se musím usmívat a proč se neusmívám a pořád říkal takové nesmyslné věci. Když jsem mu na to řekla, že se na úsměv opravdu necítím (po 20 minutách sezení na lavičce a přetvařování, že je vše ok a že se vůbec necítím tak, jak jsem výše popisovala, že se žena cítí, když "zbyde" - mi opravdu do smíchu nebylo). Taky povídal, že mám improvizovat a když nebudu já, tak že bude on. Jenže zapomněl na jednu důležitou věc. Byť tam chodil od začátku tanečních (asi i kvůli Martině - pořád jí říkal, jak se mu líbí - mnohdy to říkal i velmi nevhodně), nenaučil se ani jediný tanec (a to opravdu nejsem jen přehnaně kritická), takže to byla fakt hrůza. Navíc jsem člověk, který potřebuje toho druhého (v tomto případě partnera), který by začal tančit. Protože nevím, čím to je, ale já si prostě nedokážu hned od začátku, když začne hrát hudba, vybavit, jak mám na tu hudbu tančit, i když třeba poznám druh tance. Prostě to hned nevím - potřebuju na to já osobně nějaký čas a partnera, který mě v těch začátcích podrží a ukáže, "jak na to".

Poté, když jsem se znovu ocitla na lavičce, jsem vzala do ruky Martiny foťák a pokoušela se aspoň vytvořit nějaké pěkné fotky a zahnat ten pocit marnosti. Po chvíli se u mě objevila Lenka s jejím partnerem a říkala jemu i mně, že bychom si mohli jít spolu zatančit. Já bych i souhlasila. Jenže když jsem viděla, že partner se Lenky očividně vzdát nechtěl, řekla jsem Lence, že tančit nepůjdu, protože mi připadá, že její partner o to moc nestojí. Ještě jsem se vrátila na chvíli na lavičku a pak jsem usoudila, že tohle opravdu nemá cenu a odešla jsem pryč.

Nikdy bych nevěřila, jak na mě dokázaly zapůsobit ty 3 tance, co jsem tančila s Laďčiným partnerem. Úplně se mi na tu chvíli zvedla nálada. Celkově jsem ale dospěla k názoru, že pokud v lednu budou taneční pokračovat, opravdu se jich už asi nezúčastním. Protože pokud by se objevil další nějaký partner, bylo by to zase od začátku to samé. Pořád stejný scénář. Ke konci bychom se spolu "roztančili" a pak by zase nepřišel. Místo něj by přišel zas někdo nový a tak pořád dokola. To se toho radši vzdám, i když figury, které se tam tančí, jsou opravdu nádherné a úplně jiné, než co se učí v Čechách... Ty jo, ale kdybyste viděli, jak to Lence a Laďce s těma jejich tanečníkama tuto poslední lekci šlo, jak byli už sehraní - byla to fakt nádhera. Vlastně i všem ostatním to tam šlo. Bylo velmi zajímavé pozorovat, jak každý tančí to samé úplně jinak. Celkově mi připadá (nic proti Vám češští pánové), že slovinským pánům to celkově o něco líp tančí. Možná je to tím, že jsou tak blízko Italům. Ono to ale popravdě taky možná bude trošku v přístupu. Slovinští pánové tam přijdou, aby se opravdu naučili kulturně tančit, takže se i snaží - je to vidět.

Společenské tance mám velmi ráda. Ráda se účastním plesů, prostě ráda si jdu někam zatančit. Je ale pravda, že tady jsem poznala možnou druhou stránku věci - a to tu negativní, což také není úplně k neprospěchu věci.

Na závěr bych poradila slečnám a dámám. Když někde zbydete, zahoďte pocity méněcennosti někam za sebe. Nejste vůbec o nic míň atraktivnější, než ostatní dámy v sále. Vůbec nemáte gigantický zadek a malá ošklivá prsa. A už vůbec se nedá říct, že tam nepatříte. Není to pravda. Pravda je jen taková, že když se dostanete na "druhý stupeň" tím, že Vás nějaký přítomný pán vyzve k tanci, uvidíte sama, že to, co jste cítily (že jste jak páté kolo u vozu a že překážíte atd.), jste cítily opravdu jen Vy, že nikdo jiný z lidí v sále přítomných si to nemyslí. Pokud by Vám to ale mělo být opravdu líto a Vy byste si připadaly pořád hloupě, radši odejděte pryč. Nemá cenu se trápit.

A teď rada pro pány. Když budete muset tančit s nějakou slečnou či paní, se kterou se Vám zrovna moc nechce, nedávejte jí to najevo. Ona za to nemůže. A pokud budete někde v uzavřenější společnosti, snažte se prosím, aby žádná dáma nezůstala sedět. Pokuste se zjistit, zda opravdu nechce nebo jen říká, že nechce . (Ona totiž ve skutečnosti chtít může velmi moc, ale z důvodu, aby nikomu jinému tzv. "nelezla do zelí" či ze svých vlastních jakýchsi nesmyslných momentálních mindráků atd., radši řekne, že nechce.) Uvidíte sami, pokud se Vám správně podaří identifikovat, že dáma vlastně chce, i když říká, že nechce, jak Vám začne "roztávat" v náručí a začne se sama po chvilce postupně usmívat a být příjemnější a přístupnější . A vězte, že podle mě většině dámám dělá velmi dobře, když ji vyzvete k tanci (myslím, že snad neznám žádnou dámu, která by si čas od času ráda nerozhýbala boky), byť nejste zrovna dokonalý krasavec...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama