"Nelamte si hlavu maličkostmi a nezapomeňte, že všechno je maličkost." Jonathan Eleazar

2/ První cesta do Slovinska

4. listopadu 2007 v 17:51 |  Slovinsko - cestování
...Hned, co jsme se odbavily v kanceláři a zaplatily koleje, jsme se s Martinou vydaly na cestu. Bydlíme totiž ve stejném domě, tak jsme měly i stejnou cestu. Paní u přepážky (tam, kde se vydával papír s místy bydlišť na kolejích) nám mimo jiné říkala, že ubytovat se na naší koleji můžeme do 14 hod.- pozor, bylo 13:30! Byly jsme nuceny opustit Lenku, která dostala koleje poblíž ubytovací kanceláře a "běžet" s kufry na autobus, u kterého jsme ani nevěděly, kde se nachází zastávka. Měly jsme jen mapu a velmi, velmi málo času. Navíc v tu dobu lilo, jak za celé 2 dny ne. Musely jsme opravdu jednat velice operativně. Věděly jsme, že jen jednou se můžeme podívat do mapy, protože 2. podívání by mapa prostě nevydržela, protože by byla tak mokrá, že by se rozpadla. Vzpomínám si, že tam byly schody dolů a vedle sešup pro kočárky. Protože mám kufr na 4 kolečka, poslala jsem ho z toho sešupu (samozřejmě jsem šla před kufrem, aby se mi úplně nerozsekal), jenže kufr mě málem zajel, taktak, že jsem to ustála. Tady jsem si šáhla na své druhé dno psychických i fyzických sil. Ale musely jsme dál. K zastávce nám zbývala asi polovina cesty, což jsme tenkrát samozřejmě nevěděly.

Když jsme tam vše i s našima osobama dopravily, pro jistotu jsme se ještě ptaly, jakýže bus to tam jede. Dozvěděli jsme se, že 6. Po chvíli nám už už jel, byl ale narvaný, ovšem vtipně jen u dveří. Martina šla do busu první. Pokoušela se tam narvat, ale bus ji skřípnul ve dveří a následně vyplivl. Bylo 13:45. V tento okamžik si zase Martina sáhla na své dno. Byly jsme zoufalé při vidině, jak budeme s kufry shánět ubytování na celý víkend a za kolik.

Vzápětí jel ale posilový vůz šestky. Naděje nám zase stoupla. Vlezly jsme do busu a poprosily jsme řidiče, aby nám řekl, kde máme vystoupit. Řidič byl hodný a pomohl nám. V buse jsme měly konečně čas podívat se do mapy, dokonce ani nehrozilo, že se nám rozmočí. Zjistily jsme, že jedeme správně. Hurá.

Po chvilce nám ale řidič řekl, že už máme vystoupit. To ale podle toho, co nám zakreslil Anthony do mapy nesouhlasilo. Nicméně jsme vystoupily a díky ptaní, jsme našly svou kolej. Anthony se naštěstí mýlil. Ještě že jsme nevystoupily někde jinde, jsem si v tu chvíli říkala. Bylo 14:05. Vězte, že jsme byly rozhodlé, že se tam odtamtud nehneme, dokud tu kolej prostě nedostaneme. Došly jsme na recepci a tam nikdo... Tomu se snad fakt už nedalo vůbec věřit. Hodily jsme zavazadla do vchodu a začaly jsme běhat po areálu a hledat někoho, kdo nás ubytuje. (Celý náš areál se skládá ze 4 budov A, B, C, D). Na budově B jsme našly 1 paní, ovšem neuměla anglicky (my už v té chvíli vlastně asi taky ne), nerozuměla nám. Pak pochopila, když jsme vyslovily slovo Erasmus student. Poslala nás do budovy A. Nicméně tam nikdo nebyl. Tak jsme se vrátily za touhle paní, která potom kamsi volala... Poznala jsem z tónu jejího hlasu, že na někoho řve něco v tom smyslu, jakto že tam nikdo není. Stály jsme tam a náhle nás oslovili 2 chlapi (ani nás nenapadlo, že by tam nějak mohli patřit), kteří se v areálu procházeli celou dobu a ničím nerušeni nás pozorovali. Fakt síla. Řekli nám, že nás jdou ubytovat...

Konečně jsme měly kde složit hlavu, venku už zrovna přestalo jako zákon schválosti pršet a opravdu hodně jsme si s Martinou oddychly. Protože byl pátek, na koleji jsme byly prozatím samy. Dostala jsem pokoj 315 a Martina 405 na budově D...

Teď, když se tak nad tím zamyslím, vůbec nevím, jak jsem to dokázala přežít... Asi jsem prostě a jednoduše musela. Jsem teda zvědavá, jak pojedu v únoru zpátky :-).


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama