"Nelamte si hlavu maličkostmi a nezapomeňte, že všechno je maličkost." Jonathan Eleazar

1/ První cesta do Slovinska

4. listopadu 2007 v 17:57 | Albert |  Slovinsko - cestování
Ahoj všichni,
na co bych nerada zapomněla je povídání o tom, jak se do Slovinska dá cestovat a jak jsem sem cestovala já. Pokusím se Vám nastínit svou úplně první cestu do Slovinska.

Jelikož nás s Martinou nevzali na jazykový kurs, který se konal od 3. do 27. září (následný 2. jazykový kurs byl pořádán od 17. do 28. září a to právě pro ty lidi, co se nedostali na 1. kurs. Jenže tento kurs byl už placený - dle nich to byla student friendly price, ovšem pro nás s Martinou to už tak friendly price cena nebyla - stálo to 200 euro, jen čistý kurs), tak jsme se ještě i s Lenkou rozhodly, že na cestu do Slovinska se vydáme "až" ve středu 26. září. To ovšem znamená, že už 26. září večer jsme musely dojet do Prahy, tam kdesi přespat do 27. 9. - na tento datum jsme měly koupené rezervace, každou za 29 euro. (Rezervace je potřeba zajistit poměrně včas, protože potom, když už jsou vykoupené, cesta do Ljubljany stojí minimálně jednou tolik).

26. 9. se spíše teda skoro nevyplatilo jít ani spát, protože já konkrétně jsem musela vstávat už ve 4:15, abych v pohodě stihla přímý vlak jménem Jože Plečnik, který jel v 6:07 z hlavního nádraží - přespávala jsem totiž u kamarádky a jejího přítele na kolejích Větrník. Navíc jsem ještě asi tak do 2 hodin ráno musela řešit svůj nový komp, takže jsem se fakt moc nevyspala. Byl to teda ale opravdu nekřesťanský čas, povím Vám. Strašně moc se mi chtělo kort takhle ráno nasazovat si znovu krosnu, přes rameno kompa a táhnout kufr. Prostě dohromady si troufnu říct, že má zavazadla tenkrát mohla mít tak kolem 50 kg. A ještě když jsem měla za sebou tréning s těmito zavazadly z předchozího dne, kdy jsem musela 2x přestupovat ve vlaku, abych se dostala do Prahy - no nádhera. Po pravdě, kdyby tenkrát neexistovali kolem mě lidi, kteří mi s těmi zavazadly pomohli ve vlaku do schodů a ze schodů, prostě vím, že bych to tenkrát fyzicky nezvládla. Tento pocit, že vím, že se budu muset spolehnout na cizí pomoc, nemám vůbec ráda a dost mě tento pocit tenkrát zneklidňoval, protože co kdyby se prostě kolem mě žádná pomoc nenaskytla, co potom? Naštěstí ale lidi kolem mě byli opravdu hodně ochotní a milí.
Ale abych se vrátila k pokračování ve vyprávění. Z Větrníku na hlavní nádraží jsem se nakonec dostala celkem v pohodě. Pomohl mi totiž můj spolužák z gymplu, který prostě se mnou v ty 4 hodiny ráno vstal, vzal mi kufr a odvedl mě na nádraží. Opravdu ti patří veliký DÍK, Martine. Následná cesta Plečnikem probíhala v poklidu, až na to, že mi to občas připadalo, že jedeme spíš výletním a vyhlídkovým vláčkem, jak jel Plečnik pomalu. Celou cestu jsem občas spala, občas jsem něco četla a povídala si z holkama. A 11, 5 hodiny uběhlo celkem rychle. Do Ljubljany jsme přijely přesně na čas v 17:32.

Když jsme vystoupily z vlaku, tak mi popravdě ani v tu chvíli nedocházelo, co se vlastně bude dít dál? Jen jsem věděla, že na Lenku má čekat na nádraží její buddy (čili tutor nebo tzv. člověk, který pomáhá lidem v začátcích, když jsou v novém městě). A byl tam. Tak jsme se seznámily s Anthonym (Tonym) Caterem - Kanaďanem. Řekli jsme mu, že potřebujeme najít hostel Aladin, kde máme zamluvený nocleh do pátku 28. 9. S kufry a úpně vyřízené jsme v dešti šly na zastávku, kde nic nejelo. Anthony (byť tu žije již 5 let) to nevěděl, protože kvůli Evropské unii se tu mění jízdní řády (ještě i dnes) a vlastně nikdo (mám pocit, že někdy ani místní Slovinci) pořádně neví, jak to tu ve skutečnosti jezdí. Některé linky už nemají existovat, přesto jezdí i nadále, některé jsou nové, ale nejsou v jízdním řádu, na každé zastávce visí jiný jízdní řád, jiná mapa s busy. Tady v tom okamžiku jsem si tu poprvé šáhla na svoje dno fyzických i psychických sil.

Tak jsme cupitaly pořád v dešti (protože tady, když prší, tak neexistují přeháňky - tady prostě leje minimálně tak 2 dny v kuse) na další zastávku. Tam už něco jezdilo, tak jsme se konečně již za tmy šly ubytovat za asi 20 euro/noc do hostelu Aladin. Hostel Aladin byl teda fakt síla, ostatně je zobrazený ve složce fotky z Ljubljany. Vůbec žádné místo, v pokoji netopili a byla tam tma.

Ráno do 9 hodin, jsme opustily pokoj a sešly jsme se venku s Tonym, kerý nám šel vypomoct s ubytováním atd. Upozorňuju, že stále pořád lilo. S kufry jsme se tedy v pátek 28. 9. dostaly do ubytovací kanceláře, kde jsme se postavily do fronty (jediné my 3 jsme tam ty kufry měly - přemýšlela jsem nad tím, jak teda ty lidi přijeli, když jediní blbci se zavazadly jsme tam byly my). Začaly jsme stát asi 2 hodinovou frontu, kde byly neustále otevřené venkovní dveře, tak nám byla hrozná kosa, ještě když jsme byly všechny celkem promočené. Anthony ale musel do práce. Přišel teda za mnou, vzal si ode mě mapu Ljubljany a začal mi kreslit autobusové linky, kterými se asi tak můžeme dostat na kolej. Podotýkám, že v té době ještě nikdo z nás nevěděl, kde vlastně budeme bydlet. Tony si to prostě tipnul podle toho, co studujeme. A tipnul si to správně!...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama