"Nelamte si hlavu maličkostmi a nezapomeňte, že všechno je maličkost." Jonathan Eleazar

Venezia

13. října 2007 v 22:21 |  Slovinsko - cestování
Ahojky,
všechny Vás moc a moc zdravím. Právě jsem přijela z Venezie (kdo by náhodou nevěděl, tak v českém jazyce to jsou BENÁTKY!!! :-)) ) Benátky, stejně jako třeba Paříž, tak trochu i Londýn, jsou pro mě dávným snem a dlouhou dobu vlastně jen takovým platonickým snem. Nevěřila jsem vůbec, že budu mít někdy tu příležitost podívat se zrovna sem a už vůbec jsem nevěřila, že to bude tenhle rok... Prostě ještě stále nemůžu uvěřit tomu, že jsem TAM byla a to DNESKA :-).

S Martinou jsme se rozhodly včera, že tam dnes pojedeme a to na základě mailu, který nám přišel ve čtvrtek v noci (vlastně brzo ráno v pátek) od nějakých 2 Erasmus studentek (psala to jistá Ola a já myslím, že to je Polka), že tam prý jedou a jestli někdo nechce jet s nima. Já jsem si tento mail hned, co mi přišel, přečetla, protože jsem ten den šla spát až hodně pozdě, protože jsem se snažila překládat jistý článek z předmětu jménem New Political Charakter. No byl to celkem vopruz. Ale...můžu Vám říct, že pak, když jsem si přečetla tenhle mail, článek jsem zahodila a začala jsem přemýšlet, jak by to šlo udělat, jestli na to mám finančně a tak dále. Dospěla jsem k závěru, že toto snad ještě utáhnu a šla jsem spát. Jenže jsem samozřejmě nemohla usnout. Věděla jsem, že bez Martiny tam jet fakt nechci, navíc ještě s lidma, o kterých ani nevím, co jsou zač. Vím, že tady na těchto výletech, kdy si všechno musíte plánovat sami, záleží hodně na zodpovědnosti nejen Vaší, ale i zodpovědnosti lidí, kteří s Vámi jedou. Tak jsem tak přemýšlela, až bylo vlastně najednou ráno. Z noci jsem teda fakt moc neměla.

Do druhého dne jsem samozřejmě článek nezvládla přeložit ani náhodou, ale Martinu jsem přemluvila, že tam pojedeme. Ona se teda popravdě ani moc nebránila. Obě dvě jsme se hned do tohoto nápadu velice nadchly a šly si koupit zpáteční mezistátní jízdenku s rezervací za 40 euro. (Ole jsme potom psaly mail, že teda jedeme. Ona nám ale odepsala, že měla nehodu na kole, že bohužel nemůže jet, že ji to moc mrzí. No nakonec jsme do Benátek jely samy s Martinou, protože ta 2. Erasmus studentka prý nechtěla jet sama.)

Akorát zajímavý pro nás určitě byl trošičku čas, kdy jsme se měly vydat na naší výpravu do Benátek. Vláček jel opravdu (jak to jen říct) delikátně. Jel ve 2:22 ráno... Takže jsme vstávaly (jestli se tomu tak dá vůbec říct) něco kolem 00:45, protože jsme musely na vlakové nádraží dojít pěšky (asi 30 min chůze). Autobusy v tuto dobu v Ljubljani totiž nejezdí.

Když jsme se tedy nakonec vydaly v noci na cestu na vlak, připadala jsem si, jako kdybych měla v sobě aspoň 3 promile... Vůbec jsem nemohla mluvit ani myslet, myslela jsem, že tu cestu nezvádnu. Nakonec jsem to přežila. Martina vypadala, troufnu si říct, o něco lépe než já. Mně totiž asi zvonil budík právě, když jsem měla asi RIM fázi, takže ten pocit zdebilnění se mi opravdu špatně zdolával. Chvíli jsem nevěděla ani kde jsem (navíc jsem vlastně ani noc předtím pořádně nespala).

Ve vlaku jsme hned obě usnuly a nevím jak Martina, já jsem teda opravdu spala celou dobu, co jsme jeli a to tak, že jsem o sobě skoro nevěděla. Jen párkrát jsem se během cesty vzbudila.

Do Benátek jsme dorazily něco kolem 7:16. Ale vlak měl zpoždění, takže asi spíš až někdy po 7:16.
Neměly jsme s sebou ani mapu (nechtělo se nám dávat 2,5 EUR)... Bylo to znát, trošku jsme se totiž vyklonily z trasy, kterou jsme myslely, že si projdeme. Sem tam jsme se sice do mapy dívaly a to u stánků, kde ty mapy prodávaly, ale stejně jsme se ve finální fázi musely ptát různých lidí. Ptaly jsme se nějakých dvou stánkařů - ti nám ukázali směr, kterým jsme pak šly. Když už ta cesta ale vypadala hodně podezřele, odchytly jsme nějakého Itala (nevím, snad nějalý boss) - zrovna telefonoval a naznačoval nám, ať počkáme. Když dotelefonoval, začal nám cestu vysvětlovat italsky. Já a Martina italsky nerozumíme ani slovo. V tuto chvíli nevím, co se stalo, ale shodly jsme se s Martinou na tom, že víme, kam máme jít, že jsme mu rozuměly, co nám říkal. A byla to pravda. Došly jsme na nádraží, a prorože nám zbývala ještě chvilka času (asi 1,5 hod.), šly jsme hledat poslední úkaz, který jsme si chtěly nafotit. Byl to most Ponte di Rialto. No, co Vám budu povídat. Už jsme skoro byly u něj, ale pak jsme to musely otočit, protože bychom nestihly náš vlak, kde jsme měly rezervaci. Mimochodem... vlak jsme stihly taktak, ale opět jsme musely hodně běžet, stejně jako tomu bylo, když jsme byly na výletu na Slovinském pobřeží (viz níže). Ve vlaku jsme si pak prohlížely suvenýry, které jsme si vlastně ani nechtěly koupit, nicméně koupily. Znáte to :-). Jinak naše suvenýry máme také na fotce, tak se můžete těšit. Kromě mostu si myslím, že jsme stihly zaznamenat i vše podstatné kolem.
Zpátky do Ljubljany jsme dorazily kolem 19:42.
Jinak co nás vážně zaujalo. To, že tam byla pravá italská zmrzlina, gondoly, pizzy a těstoviny, to je všeobecně známé. Ale všude kolem na té hlavní turistické trase byly krámky a stánky s neodolatelnými maskami pinotů a to i v životní velikosti - fakt nádhera, hlavně když k tomu přičteme ještě nejrůznější kostýmy, pekárny, cukrárny atd. Obchod tam mají zařízený tedy velmi fikaně. Když tou ulicí projdete věřím, že si prostě opravdu něco koupíte, i když sebe víc nebudete chtít.
Jo a nevím nic o tom, že se o Benátkách povídá, že páchnou. Dnes jsme tam tedy žádný výrazný zápach nezaznamenaly. Voda v kanálech byla skoro až tyrkysově modrá, což ostatně brzy uvidíte sami z fotek.
Jedna otázečka na závěr... Docela by mě zajímalo, jak tam ty domy v té vodě (v tom moři) mohli ti lidé vůbec postavit a co ti lidé dělají, aby se jim ty domy v té vodě vůbec udržely naživu? Docela nechápu to, že se jim ty domy ještě nerozpadly. Vždyť u nás jsme celkem nedávno mohli vidět, jak povodně zahýbaly se statikami domů v České republice a tady je povodeň vlastně neustále...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Martin Martin | E-mail | 16. října 2007 v 8:57 | Reagovat

Milá Dášo, domy stojí na dubových kůlech. (Nebo na nějakých jiných)Každopádně mořská voda to dřevo nádherně konzervuje. A co se týče nadzemní(nadvodní) části tak jsou domky asi na vodu zvyklé, či nějakým kouzlem připravené. :)

PS:Těší mě, že jsi zprovoznila svůj net(pokud tedy netvoříš stránky u někoho jiného..:D)

2 Albert Albert | 16. října 2007 v 14:12 | Reagovat

Ahoj Martine,

jsem ráda, že jsi mi poslal na tuto otázku odpověď. Zdá se to docela, že by to mohlo dávat smysl to s těma dřevěnýma kůlama a jejich konzervováním mořskou vodou. Ale asi možná taky záleží na tom, jak to moře je v těch daných místech hluboké, nevím.

Jinak ano, zprovoznila jsem svůj net. Mám ho tedy na koleji. Ale popravdě to zprovozňování netu bylo taky docela zajímavé... No nic, o tom třeba až zase příště.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama